Domorodé ženy Kogi a Wiwa
DOMORODÉ TAŠKY
Ve španělštině se jim říká „mučíla“. Jsou to vlastně takové síťovky na všechno. Domorodci si do některých dávají jídlo, do jiných oblečení a v některých mají své cennosti – posvátné předměty, se kterými pracují, když udržují rovnováhu života. Když jsem se s nimi potkala před devíti lety, bylo to první, co mě ženy Kogi začaly učit. Pochopila jsem, že je to velmi mocná praxe, díky které může žena přešít svou minulost, návyky a stav života do nového příběhu. Tak, jako se říká „obraťme list“, dalo by se tady říci „navlékněme novou nit“.
Devět let mi tedy Kogi předávají svou ženskou duchovní praxi a zároveň šijí tašky pro „Čekos a Moravianos“. Používají bavlnky, které jim nosím do hor a posílají každému, koho si taška najde svoje předení o životě.
Ušití takové tašky se vyrovná měsíční práci člověka v civilizaci. Taška od Kogi je dar, který nám posílají a my vám ho tady prostřednictvím internetu přibližujeme, abyste se podívali na to, zda se vám cesta k tašce otevře anebo se ve vás probudí volání, abyste se takové tašky naučili šít. A věřte tomu, že to, co nám posílají je víc než ruční práce. Stejně tak, jako tomu bylo dříve u nás.
Úryvek z knihy Ptačí povídání:
„ … Seua byla vděčná za odpověď té neznámé domorodky a chtěla si koupit jednu její šitou tašku. „Ty si je nekupuj, nauč se je šít. Je to umění domorodých žen. Těm, do kterých vplétají sen světa, říkají Gamankala. A pak jsou takové, které znamenají cestu, ty se jmenují Sugamé. Když někdo řeekne nebo udělá něco, co naruší rovnováhu, vezme domorodá žena své šití a vpřede svoje vědění do tašky. Vytvoří novou Gamu pro svět a tím změní i myšlení lidí.
„Kolik tašek ušiju a pro koho asi budou?“ pomyslela si Seua.
„Ujasni si, co ty sama chceš. Štěstí jinak nenajdeš.“ Řekla jí ještě žena s taškami.